Polibek....
Stála jsem na kopci a vstřebávala teplo vydávané zapadajícím Sluncem. Přemýšlela jsem, jak to mezi námi bude, zajímalo mě, jak o tom přemýšlí on - jak to bere mezi námi. Přeběhl mi hlavou včerejší večer, ta zima a ta krása když jsem cítila to sálající teplo z pod jeho bundy. A ten okamžik, ten slastný okamžik, který je sám o sobě lepší než samotný polibek. Ta blízkost a samotná jeho přítomnost mi úplně omámily smysly natolik, že si ani vlastně nepamatuji začátek, ale velmi dobře si pamatuji konec, ten konec všech konců, ten nejsladší a nejnádhernější end. Musela jsem už jít, byla mi zima a byl večer a druhý den jsem vstávala do školy.
Další den, na který jsem se hrozně těšila, protože jsem věděla, že ho znova uvidím. Nevěděla jsem kdy a kde ale věděla jsem, že ho znova potkám, cítila jsem to v kostech. Prostě byl pro mě něco jako pro Bellu Edward, krásný, přitažlivý, nedosažitelný, nepolapitelný a to je to co mě na něm tak vábí. Druhý den jsem se ve škole nemohla pořádně soustředit, pořád mi nešel z hlavy.
Ten den večer jsme byly znova na onom místě, kde jsem zažila jeho jako úplně jiného člověka. Vlastně to nebyla náhoda, že jsme tam znova byli. Byla to moje zásluha.